Evropa vstoupila do bouřlivých geopolitických vod

Premiér Petr Fiala ve svém pondělním mimořádném projevu k výročí začátku ruské invaze na Ukrajinu hovořil o zásadní proměně zahraniční politiky Spojených států i o zásadní proměně mezinárodního řádu, největší od pádu komunismu. Česko to musí vzít na vědomí a přizpůsobit se novým reáliím.

Tento měsíc jsme se o nich mohli přesvědčit vrchovatou měrou: telefonovali si americkým prezident Donald Trump a jeho ruský protějšek Vladimír Putin, probírali konflikt na Ukrajině, restart americko-ruských vztahů a "společné globální zájmy". Totéž bylo na stole v saudskoarabském Rijádu při jednání amerického a ruského ministra zahraničí. Evropa a Ukrajina nebyly k jednání připuštěny.

"Koncert velmocí" pokračoval v pondělí, kdy nejprve USA a Rusko společně hlasovaly proti rezoluci Valného shromáždění OSN odsuzující ruskou invazi na Ukrajinu navrženou Evropou. A následně na půdě Rady bezpečnosti OSN prohlasovaly rezoluci k rychlému ukončení války a nastolení míru na Ukrajině bez odsouzení Ruska za invazi. Podpořila jí i Čína, Francie a Velká Británie se musely zdržet, pokud nechtěly zkomplikovat jednání svých lídrů s Donaldem Trumpem v Bílém domě tento týden.

Trump prohlásil, že se "moje administrativa rozhodným způsobem rozchází s hodnotami zahraniční politiky minulé administrativy a upřímně řečeno s minulostí". Jeho konkrétní kroky v zahraniční politice naznačují, co to bude znamenat: mezinárodní vztahy se nebudou určovat pravidly a multilaterálními institucemi nýbrž spíše vůlí "silných mužů" a dohodami mezi nimi. Ve světě formovaným pouze velmocemi jsou tak pro Trumpa partnery kromě Putina čínský prezident Si Ťin-pching, indický premiér Nárendra Modí nebo turecký prezident Recep Tayyip Erdogan.

A Evropa? Ta je zatím poněkud v šoku z obratu americké politiky o 180 stupňů. Evropští lídři ale musí definitivně pochopit, že Trump má svůj ekonomicko-geostrategický plán v němž se s evropskými zájmy nepočítá - Evropa to teď silně pocítí při řešení konfliktu na Ukrajině.

Adekvátně reagovat vytvářením skutečné evropské strategické autonomie bude nicméně hodně složité. Kdo se zde postaví do čela? Ambici má francouzský prezident Emmanuel Macron, jenže doma ztrácí politický vliv a 27 měsíců před koncem svého mandátu je už spíše jen "chromou kachnou".

Problém má i pravděpodobný nový německý kancléř Friedrich Merz. Německé parlamentní volby ukázaly, že politický střed v zemi se rozplynul a nová vláda může být stejně nestabilní jako ta předešlá. Na svou politickou příležitost tedy čekají spojenci Trumpa: Národní sdružení Mariny Le Penové a Alternativa pro Německo.

Evropa vstupuje do hodně bouřlivých geopolitických vod.

Miloš Balabán, Právo