Mission impossible Jany Černochové

Rok 2022 pro ministryni obrany Janu Černochovou nezačíná růžově. Navzdory tomu, že aktivní přístup předchozího ministra Metnara pomohl dozrát armádním akvizicím, které byly roky v přípravě, dokončeny tyto nákupy nebudou ani v její éře. Zároveň však před Černochovou zůstaly skutečné "klády": nákup bojových vozidel pěchoty, k němuž se rychle přidají nutná rozhodnutí o pořízení nadzvukového bojového letounu a tanků.

To vše v situaci, kdy vláda slibuje, že ušetří 80 miliard. Zatím o konkrétních plánech neřekla nic, k závazku zvyšovat výdaje na obranu až k mýtickým dvěma procentům HDP se však stále hlásí. Kromě nutnosti úspor tu ještě máme tradiční propast mezi závazky vůči armádě a nepochopením takových investic z pohledu voličů. Do toho zatím nezazněla zlá, a přitom samozřejmá zvěst: jestliže odhad ceny nových BVP ve výši 52 miliard korun pochází někdy z roku 2016, jak by asi mohl platit dnes po masivním zdražení naprosto všech vstupů? Realisticky počítejme se sumou přes 70 miliard korun.

Tohle ministryni opravdu nelze závidět. Nějak do toho ale kousnout bude muset. Abychom po Černochové nechtěli vše a teď hned, můžeme nejdřív doporučit revizi argumentů, které k těmto projektům slýcháme.

Nejsilněji zněl argument, že modernizaci 7. mechanizované brigády, která bez bojových vozidel pěchoty nemůže existovat, musíme provést, jelikož jsme NATO slíbili těžkou mechanizovanou brigádu. Jenže právě argument spojeneckým závazkem je při současné mimořádně nejistotě docela slabý. Skoro jako kdybychom to sami pro sebe zas až tak nepotřebovali, ale holt už jsme to slíbili centrále v Bruselu.

Dalším argumentem, v souvislosti s BVP méně výrazným, je podpora domácího obranného průmyslu. V pořádku, pokud součástí nákupu bude opravdu rozsáhlé přenesení výroby a servisu na české firmy. Ale ani potřeba dát na dlouhé roky lukrativní práci domácímu průmyslu není důvodem pro obrovskou investici z těžce napjatého státního rozpočtu.

Do popředí bych jako ministr obrany postavil jiný argument: obranyschopnost České republiky. Veřejnosti totiž není úplně zjevné, že jedna ze dvou brigád, což je polovina bojového jádra naší armády, prostě bez nové techniky rychle ztrácí nejen funkčnost, ale dokonce důvod k existenci. BVP-2 je už téměř nepoužitelné hlavně kvůli tragicky nízké míře vlastní ochrany, a tedy přežití v boji. Na rozdíl od palebné síly a konektivity s tím žádná modernizace nic podstatného nezmůže. Existují nějaké alternativy? Dokud deklarujeme, že 7. brigáda má zůstat brigádou těžkou a mechanizovanou, tak na stole žádná není. Mimo diskusi zůstává například přestavba na brigádu středního typu, kterou už máme, jejímž základem by bylo kolové bojové vozidlo. Není to sci-fi, ale armáda ani politici to nechtějí, protože dnes vyznáváme mantru obrany vlastního teritoria těžkou pásovou technikou.

Nové BVP zůstává prioritou ať chceme či nechceme. Pokud nechceme, chybí koncepční představa o alternativě pro pozemní síly. A pokud chceme, bude lepší zdůvodnit ji potřebou Česka a jeho obranyschopnosti. Určitě to zafunguje líp než odkazy na závazek vůči spojencům či zájmy obranného průmyslu.

Libor Stejskal, MF Dnes