Turecké torpédo

Z jednotného postoje NATO vůči Rusku, kvůli jeho válce na Ukrajině se nejvýrazněji vyděluje Turecko. Podpořilo sice Ukrajinu dodávkami bezpilotníků, na straně druhé ale nepřerušilo politické a ekonomické vztahy s Ruskem.

Do sankcí se nezapojilo a je pro Rusko ekonomickým oknem na Západ. Koordinuje s ním politiku na Blízkém východě, zvláště pak v Sýrii. Turecko také zadržuje za evropskou úplatu na svém území miliony migrantů především ze Sýrie, kteří by se jinak mohli vydat do Evropy.

A teď komplikuje Západu život nesouhlasem se členstvím Švédska a Finska v NATO. Do rozšiřování Aliance se zamotaly dopady dlouholetého konfliktu mezi Kurdy a Turky. Kurdská uskupení působící na tureckém území a v Sýrii považuje Ankara za teroristická.

Problém spočívá v tom, že Švédsko a Finsko v rámci své lidskoprávní politiky mnohým představitelům Kurdů poskytli politický azyl i prostor pro jejich politické aktivity.

Proto padla kosa na kámen: turecký prezident Erdogan požaduje vydání údajných "teroristů" po Švédsku (tady se mluví až o 130 osobách) i Finsku. Řekl jasně: "Pokud nám teroristy nevydáte nemůžeme členství v NATO v parlamentu schválit".

Švédové a Finové stojí před neřešitelnou otázkou, neboť vydáním lidí, kterým poskytli politický azyl by zcela popřeli svůj přístup k lidským právům. Situaci ještě zahustilo spálení Koránu krajně pravicovým dánským aktivistou před velvyslanectvím Turecka ve Stockholmu, což vyvolalo další negativní reakci turecké diplomacie. V Ankaře byla pro změnu před švédským velvyslanectvím spálena na demonstraci švédská vlajka.

Jenže pod povrchem může situace vypadat jinak. Vydání kurdských představitelů neřeší ekonomické problémy Turecka, se kterými se nyní střetává a které mohou mít vliv na to, zda voliči v červnových prezidentských a parlamentních volbách opět potvrdí Erdogana a jeho Stranu spravedlnosti a rozvoje u moci.

Takže si lze představit následující scénář: za souhlas se členstvím dvou skandinávských zemí v Alianci přijde Turecku vydatná ekonomická pomoc poskytnutá tak, aby Turecko neztratilo tvář. A zároveň se otupí "protiturecké narativy" v politice západních mocností.

Především Washington, Brusel, Paříž a Berlín to jistě vedou v patrnosti. Očekávejme, že nikdo nebude příliš problematizovat tureckou vstřícnou politiku vůči Moskvě i Pekingu, ani volnou ruku pro turecké zájmy na Blízkém východě. A protože má Erdogan na povel druhou nejsilnější armádu Aliance nezbyde Evropě a Spojeným státům "nezávislou" politiku Turecka tolerovat, byť i se skřípěním zubů.

Otázkou je, zda se na pozadí předpokládaných handlů dá v případě krize spoléhat na turecký souhlas s případnou aktivací tolik vzývaného článku pět o vzájemné pomoci Severoatlantické smlouvy. Jistota moc nepanuje, i když nakonec Ankara zřejmě dá Švédsku a Finsku zelenou.

Miloš Balabán, Právo