Živá voda a nejistoty

Před třemi lety francouzský prezident Emmanuel Macron vyslovil známou frázi o "mozkové smrti NATO". Vyvolalo to bouři nesouhlasu. Jenže tehdejší deficit strategického myšlení v Evropě, sólová americká a turecká politika a nepředvídatelný prezident Trump takovou diagnózu opravňovaly.

Ruská invaze na Ukrajinu ale polila NATO živou vodou. Pochybnosti o funkčnosti aliance zmizely. Aliance jejímž klíčovým elementem je obrana jeho členů získala nový smysl své existence. Rusko se stalo jasným nepřítelem, doba pokusů o partnerství je definitivně pryč.

Členské země dodávají Ukrajině ve velkém zbraně, navyšují své vojenské rozpočty, posilují alianční vojenskou přítomnost na východě Evropy a v Pobaltí. Finsko a Švédsko přehodnotily svůj neutrální status a míří do NATO.

Válečný summit v Madridu lze chápat jako místo nového restartu aliance k čemuž slouží i nová alianční strategická koncepce. Má Alianci navigovat v nadcházejících složitých dobách, kdy nelze vyloučit rozdělení světa do dvou bloků.

Spojené státy jako klíčový člen Aliance koncentrují svoje síly a pozornost na svého hlavního vyzyvatele - Čínu. Téma Číny tudíž začalo pronikat i do alianční agendy. Možná i právě proto byly ve společném prohlášení Číny a Ruska z počátku února

poprvé zmíněny společné bezpečnostní zájmy obou mocností. Čína podpořila ruské požadavky ohledně zastavení rozšiřování NATO a Rusko naopak podpořilo čínský nárok na Tchaj-wan.

Přesto zůstává otázkou nakolik se budou Evropané ochotni angažovat v asijsko-pacifickém regionu, když musí za humny řešit hlavně Rusko.

I uvnitř NATO existují tenze a otazníky. Turecko disponující druhou nejsilnější alianční armádou se stále více proměňuje v autoritativní stát sledující vlastní strategické zájmy. Uplatňuje politiku "více azimutů". Je to vidět i ve vztahu k válce na Ukrajině. Tu podporuje, zároveň ale nepálí mosty do Moskvy. Autonomně si počíná i v předpolí Evropy na Blízkém východě a v Severní Africe. A dokáže licitovat: s uprchlíky vůči EU a se členstvím Švédska a Finska v NATO vůči aliančním spojencům. Čím překvapí příště?

V Alianci také panuje zjevná nerovnováha. Dnes má již třicet členů, nyní jich bude o dva víc, přičemž vojensky důležitých je jen hrstka. A hlavně platí, že bez USA by NATO nebylo akceschopné.

Známý britský novinář Edward Lucas upozornil ve Foreign Policy na paradox, že pouze členství USA v Alianci z ní dělá respektovanou organizaci. Jenže právě nadměrná závislost na USA oslabuje autoritu NATO a vyvolává nespokojenost ve Francii a v dalších zemích.

Takže USA musí chtít po Evropanech, aby převzali více odpovědnosti a začali více strategicky uvažovat, i když zachovají svůj díl odpovědnosti za zajištění vojenské převahy.

S tím může být spojen další problém, nemůže se reálně do Bílého domu vrátit za dva roky Donald Trump nebo jeho souputník a zopakovat etudu o zbytečnosti NATO pro USA tentokrát už s praktickými dopady?

Miloš Balabán. Právo